"Divadlo hrávají také v okolních dědinách, tož Tučín nemůže zůstat pozadu!"

"A vy jste maminko nebyla na divadle?"

"Nebyla."

"A proč?"

Chvilku jakoby váhala povědět příčinu a teprve na novou otázku praví:

"Ale proč bych tam chodila? Ty jsi zde v semináři a nechodíš na divadlo, a Lojzík (bratr) na Velehradě v klášteře taky ne, a vy jste mladí, co bych já tam dělala? Mám beztak přes týden málo času na delší modlitbu, tož si to vynahradím v neděli."

Tak pomáhala maminka svým dětem v jejich přípravě na kněžství - modlitbou a obětí. Nevím, kolikrát mně byla tato vzpomínka povzbuzením i v kněžském životě. A zůstane jím do posledního dechu.

Nebudu líčit radosti svých prvotin. Dočkali se jich nejen tatínek a maminka, ale i staříčkovi ve výměnku. Jejich volná světnice s velikým obrazem Matky Boží, starobylou malbou na skle a s velikými zvonky fuksií a dužnatými listy léčivé mořské cibule za oknem byla mým útulkem k usebranosti před první sv. Obětí. Do hlubin duše mne rozechvělo vroucí kázání strýčka - jesuity. Mluvila z něho veliká kněžská zkušenost a láska. "Kolik ty dáš lásky lidem, tolik dá Ti Bůh" - ta primiční apostrofa nemohla být nikdy zapomenuta.

Při odpoledním svátostném požehnání jsem téměř fysicky pocítil pojednou velikost svého kněžství. Zvedaje monstranci k požehnání jako bleskem jsem si uvědomil žhnoucí jistotu, že poprvé držím v rukou Pána, který udržuje celý svět a jeho život i můj život. Jako nejpevnější bod závěsu mně zářila v té chvíli zlatá monstrance a v ní bílá Hostie.

Byl jsem šťasten, že přijel na prvotiny s dovolením i s doprovodem svých řeholních představených i bratr Alois z noviciátu velehradského. Malá staříčkova zahrádka, kde se stolovalo, shromáždila ve stínu svých stromů velikou naši rodinu snad poprvé a naposledy v tak širokém okruhu. I účast rodné obce byla vpravdě srdečná a upřímná, byly to od nepaměti první primicie v Tučíně. V Pavlovicích oslavil prvotiny neděli před tím můj spolužák P. Josef Hradil a neděli potom měl zase prvotiny v Přerově v klášterním kostele druhý spolužák P. Alois Sroslík.

Kněžská příprava ukončena - čekali jsme nyní na rozeslání do rozsáhlé arcidiecése.

21          22          23          24          25          26          27          28          29          30