My měli to štěstí, že jsme šli lesem a nikdo nás neviděl. Nalevo od nás bylo zle. Rusové tam měli totiž střelnici, což naši nevěděli, až bylo pozdě. Jako na střelnici jsou figury margirovány, teď měli Rusové figury živé. Nežli se 1. a 3. batalion odtamtud dostal pryč, byla polovina mužů zdecimována nebo zajata.

Také můj kamarád Boh. Novák ze Sušic tam padl do zajetí. My, jak jsem již řekl, měli štěstí, že kolem nás byl les. Když jsme přišli na kraj lesa a Rusové nás tam zpozorovali, počali nás kropiti kulomety a vším co měli, kanonádou a též pěchota. Mimo to naše části na 1 levé straně v domění že jsou to ruská vojska , střílely na nás taky. Když náš heitman viděl tu spoustu ruských linií před námi (napočítal jsem jich 14) rozkázal ales zurik. Teď jsme šli zpět a teprve na této cestě bylo vidět pobité kamarády. Také náš šikovatel Drbálek byl raněn (kulka mu prostřelila obě líce) a sice našimi vojáky. A tak jsme se trmáceli až do půlnoci, přišli jsme k Rozvadovu na smrt unaveni. Tam již námi vyházené zákopy byly obsazeny naší domobranou t.z. landveráky. Jakmile jsme přešli obsazené zákopy, každý sebou buchl, tak jak byl a za okamžik spal. Na druhý den asi v 11 hod. začal jeden za druhým vstávat a shánět se po kuchyni. Nikdo o nich nevěděl. A tak jsme jedli kdo co sehnal. Jablka, mrkev, řepu a pod.

Za l4 dní (18.8.) ačkoliv jsme mysleli, že my již nikde nepůjdeme, když nás tam zůstalo tolik (asi 800), šli jsme znova ku Krásníku. Teď však již celá fronta. Zásobování bylo pramizerné. Tak jednou za 2 - 3 dny oběd, večeře a snídaní najednou, pak 2 - 3 dny nic. To mělo ten následek, že polovina mužstva dostala úplavici. Plukovní lékař však nikoho marod neuznal a tak jsme se trmáceli v tom bezedném blátě a když ne blátě tak v písku, kterého bylo k nedohlédnutí.

Od Krasníku jsme šli k městu Sandoměři a po 4 dnech v zákopech k Lublinu. Tam po 14 dnů v zákopech, bez ustání v dělostřel. ohni. Ve dne i v noci. Pak nás vystřídali Maďaři a my šli v dešti a blátě k Waršavě, kde hořela fronta. Šli jsme od rána bez ustáni až do večera. Pršelo jen se lilo. V 10 hod večer, kdy už nikdo nemohl, přišli jsme do vesnice. Tady zůstaneme na noc, myslel každý z nás. Bylo tam však tolik vojska, že na to nebylo ani pomyšlení. Přišel rozkaz jíti dále. Já a většina vojáků se mnou jsme si řekli, dále

16    17    18    19    20    21    22    23    24    25