Když jsme šli z bazaru, viděl tam Kučera naskládané plné pytle i napadlo ho, že by se nám prázdný hodil jako poduška s trochou slámy. Obrátil se ku strážnému a něco mu povídal rusky. Ten řekl no stupaj. Vzal naše balíky, my skočili k pytlům, chtějíce obsah vysypat, byly však zašité, asi jako náš cukr. Popadli jsme tedy plné pytle a utíkali do vagonu. Žádný nás nezastavil. Ve vagoně, když jsme chtěli obsah pytlů vysypat, zjistili jsme že je to káva nepražená. Kučera měl hned nápad, že na příští stanici to prodáme. V dohodě se štrážným Rusem se nám to podařilo až v Minsku. Kolik za vše ve skutečnosti dostal nevím. Nám však dal každému 3 ruble. Bylo to pro nás skutečně moc peněz. Celý náš vagon jsme živili až do Moskvy. Trvalo to celých 12 dní. To již jsme potkávali vlaky, na nichž bylo 10 cm sněhu. Náš vlak jel velmi pomalu. Na každe stanici musil čekat, nežli přejely vlaky s vojskem. V Moskvě stál náš vlak dva dny. Nádraží je hodně vyvýšené - jako když v Praze se jede okolo Libně - a tak jsme obdivovali to moře domů. Zima nám ve vagonu nebyla, neb v každém byla uprostřed přišroubováná litinová kamna a na každé stanici uhlí dostatek, tak se ve dne i v noci topilo. Po celou cestu až do Omska byli jsme živi jen chlebem a čajem. I naši strážní nebyli na tom lépe. Musím se zminiti o jedné zvláštnosti v Rusku. Na každé větší stanici byl t.zv. kipjatok. Byl to takový domek, asi jako cukrovarská váha. Tam byly dva velké kotle, které měly vypouštěcí kohoutky (jako vodovod) venku. Každý si mohl nabrat vřelé vody na čaj kolik chtěl. Ve dne i v noci. Také to byla naše první starost opatřiti si čajník a kružku (hrnek). Kam nás vezou nikdo nevěděl, ani provázející nás Rusové. Projeli jsme Minsk, Moskvu, Samaru , Zlatoúst, Čeljabinsk, Petropavlovsk, Omsk. Teď už byla Sibiř a zimy pořádné. Kamna byla od žáru stále červená a my přece mrzli.

Do Omsku jsme přijeli v 10 hod. večer. Byl to první transport Austrijaku v Omsku. Když nás z vagonů ven vyzvali a seřadili, šli jsme do t.zv. pevnosti. Před stanicí nás čekalo překvapení. Nepřehledný zástup měšťanů, kteří byli zvědavi na ty Austrijce. To bylo divení. Vak što, smotry,eto takoj národ kak i my (Podívejme se, vždyť to jsou takoví lidé jako my). A teď jsme poznali ruskou slovanskou dobrosrdečnost. Dostávali jsme bulky, pirožky, uzeninu a sem tam i kopějky, ovšem co strážný neviděl.

16    17    18    19    20    21    22    23    24    25